Muži a jejich postoj k výkladům
Dnes vám budu vyprávět příběh jednoho mého klienta. Ano, možná se to bude někomu zdát divné, ale i muži se chodí poradit ke kartářkám. A nebývá to s nimi občas jednoduché...
Začátek s oním pánem nebyl nijak zvláštní. Zavolal, objednal se, přijel, posadil se do mé věštírny a mlčel.
"Co pro Vás mohu udělat?"
Moje obvyklá první otázka u něj nevyvolala vůbec žádnou reakci. Rozhlížel se, kde co lítá a přišlo mi, že ho vůbec nezajímám.
Zkusila jsem to znovu.
"Pane, proč jste přišel?"
Poprvé si mě zkoumavě prohlédl a pevným hlasem konečně něco vypustil z úst.
"Postrádám na stole Vaši věšteckou kouli. To jí jako nějak zapnete a ona Vám ukáže nějaký záznam, nebo jak to funguje?"
A tohle je zase co?...projelo mi hlavou.
"Vy něco hledáte?" zeptala jsem se ho pomalu. Bleskla mi totiž hlavou myšlenka, že se na naši schůzku připravil. Věšteckou kouli totiž používám převážně v situacích, když klient něco nemůže najít a nijak se tím netajím.
Pán pokýval, mne se ulevilo, že se konečně někam dostáváme a v tom mu zazvonil mobil.
Začínala jsem být podrážděná, ale co nejklidněji jsem řekla:
"Prosím, ten telefon si vypněte a povězte mi, co tedy hledáte."
"Nemůžu najít větší částku peněz. Pohádal jsem se s manželkou a ty peníze prostě nejsou. Nechci přímo tvrdit, že mi je manželka vzala, ale v kanceláři je stoprocentně nemám."
Pán byl divně nervózní a já začínala být také. Napětí houstlo a já věděla, že jako vždy musím být paní situace já. Nádech, výdech, nádech, výdech...
"Nejdřív se podívám do karet, pak případně požádám věšteckou kouli. Takový je běžný postup."
Jediné co udělal, bylo, že povytáhl obočí a poté odložil svůj obrovský mobil na můj vykládací stolek.
Normálně bych se ohradila, ale v tuto chvíli mi přišlo rozumnější mlčet.
Když jsem si ho pozorněji prohlédla, zjistila jsem, že jeho přísný, až komisní výraz nebyl přirozený, byla to jen maska, kterou mi vnucoval.
Tak jo, pane Drsňáku, podíváme se na tebe, tuším, že se mi tu snažíš namluvit nějaké polopravdy...
Vzala jsem karty do rukou, míchala je a tím získala klid, který mi doteď chyběl.
"Jste velmi úspěšný, bohatý, podnikatel. Jste velmi tvrdý obchodník, předurčený k úspěchu.
Po přihození dalších karet mi začalo svítat...
"V soukromí to ale moc harmonické nemáte. Mluvil jste o manželce, ale vidím tu mladou ženu, ke které máte více než vřelý vztah..."
"Na to jsem se neptal," skočil mi do řeči. "Říkal jsem Vám, že hledám peníze!"
Jeho ostrou reakci jsem více méně čekala. Jeho maska tvrďáka se totiž začala rozpadat.
"Nechte karty domluvit", odpověděla jsem naprosto v klidu.
"Vraťme se k té ženě. Žena, která je očividně Vaší milenkou, je Vaše zkáza. To Vám můžu říct s naprostou jistotou. Vy si úplně zbytečně ohrožujete manželství a k tomu všemu, pokud to vidím správně, Vaše manželka je zároveň druhým společníkem firmy. Ty peníze, co hledáte, jste před manželkou ukryl Vy sám a jen jste zapomněl kam. Karty ukazují, že tento obnos, byl určen pro Vaši milenku."
Pán se na mne poprvé dlouze podíval...
"Mohu si zapálit?"
"Pokud potřebujete..." odvětila jsem mu s přehnaným úsměvem od ucha k uchu.
Rychle vyndal cigaretu a zapálil si, jak jinak, kovovým, snad jen pozlaceným zapalovačem, který byl zdobený monogramem vykládaným ani radši nechci vědět čím.
"Neumím říct přesně, o jakou částku se jedná, to karty neumí, ale hledáte opravdu hodně peněz, víc než dva miliony to budou určitě."
"Ne dva, ale čtyři miliony..." promluvil spíš k sobě než ke mně.
"Jinak vše, co čtete z těch Vašich karet je pravda, až na Helenku, té křivdíte. Ano, jsem zamilovaný a ona je prostě úžasná."
Pomalu si zapálil další cigaretu a zadíval se do dálky s tím připitomělým výrazem, který umí jen beznadějně zamilovaní.
No jasně...mozek v čistírně. Co v čistírně, v rozkroku. Ta jeho milá to s ním fakt výborně koulí...ještěže tyhle moje úvahy nebyly slyšet.
Postavila jsem na černou sametovou podložku věšteckou kouli, zapálila dvě svíce a začala se opět soustředit.
"Teď si chviličku počkejte a nemluvte na mě, podívám se, kam jste ty peníze pro tu svou krásku schoval."
Pán si poposedl blíž ke stolku, naklonil hlavu, jako bych mu snad chtěla něco ukazovat v mobilu.
"Prosím, sedněte si zpět, opřete se a nerušte, to musím já sama."
Bez řečí se opřel zpět a já se začala soustředit. Plamínky svící rychle nepravidelně kmitaly a moje oči napjatě sledovaly, co koule prozradí.
"Vidím velký, nový, krásný dům okrové barvy."
"No to bude můj dům a tam jsou ty peníze?"
Obraz v kouli se rozplynul.
"Říkala jsem Vám, ať na mě nemluvíte!"
Zhluboka jsem se nadechla a začala znovu. Mlhovina se rozestoupila a ukázal se mi obraz světlé místnosti s pánskými obleky a sbírkou extravagantních kravat. Popsala jsem tento výjev podnikateli.
"To je moje šatna. To není možné, že se takhle můžete podívat do mého domu."
"Tak jeďte domů a hledejte. Ale opravdu si znovu pořádně rozmyslete, do čeho, že to chcete investovat."
Moje slova zněla až příliš jízlivě, ale zkrátka mi ta jeho úžasná Helenka byla nesympatická, i přes to, že jí vůbec neznám.
"Chci Helence koupit malý byt, takové hnízdečko pro nás dva, když mám čas, aby..."
Odmlčel se a trochu znervózněl.
"Jasně, slečně zařiďte domov a sobě šmajchlkabinet, ale nečekejte nějaký vděk. Spíš se připravte na stoupající nároky. Ale je to Váš život, Vy se s tím budete muset případně poprat, já Vám jen mohu popřát hodně štěstí."
A že ho budeš potřebovat, troubo...proběhlo mi hlavou, ale nechala jsem si to pochopitelně pro sebe.
Po odjezdu úspěšného podnikatele a zamilovaného bulíka v jedné osobě, jsem přijímala další klienty a odpoledne uteklo tak rychle, že bych se snad i hádala, že žádné nebylo.
Po sprše jsem tupě zírala do lednice a přemýšlela, co si dám k večeři, když zazvonil telefon.
"Dobrý večer, koule měla pravdu," ozvalo se z telefonu. Hned jsem poznala onoho podnikatele, kterému říkám od jeho odchodu pan Bulík.
"Kde jste ten obnos našel?" zeptala jsem se s plnou pusou.
"Víte, mám v šatně komodu na ponožky."
Co??? Komodu jenom na ponožky? To je fakt úlet... proběhlo mi hlavou.
"No a jak jsem hledal, všimnul jsem si, že jedny, až vzadu, byly složené jinak, než to běžně dělá moje manželka."
Hezký...manželka mu pere, vaří, smaží a skládá ponožky a on se může poprdět z nějaký Helenky, která ho oškube jako kuře. Nech toho!!! Okřikla jsem se.
"V zimních, lyžařských podkolenkách se opravdu nacházela ona hotovost, kterou jsem hledal. Pošlu Vám sto růží, moc jste mi pomohla."
"Ne, sto růží není třeba. Ale co kdybyste mi poslal tak čtvrtinu té ponožky?"
Pan Bulík se zakuckal a hlasitě polknul.
"Promiňte, to byl pokus o vtip. Vím, že máte s těmi penězi jiné plány."
Hovor jsem ukončila a věřila, že na něj brzy zapomenu, jako na ostatní, ale opak byl pravdou.
Za dva měsíce mě opět navštívil pan Bulík. Neohlášený a rovnou se hrnul dovnitř.
"Dobře přejdu to, že je značně nevychované, co právě děláte, ale je zbytečně brzy na další výklad."
Moje protesty ho neodradily a usadil se mi na lavici na zahradě.
Pochopila jsem, že se nehne, tak jsem rezignovala.
"Tak jo, na co se mě tedy chcete zeptat?"
Pan Bulík si zapálil cigaretu a koukal před sebe.
"Ptám se Vás znovu, co pro Vás mohu udělat?"
Ne, že bych potřebovala slyšet jeho konkrétní otázku, bylo mi naprosto jasné, proč přišel, ale vždycky je dobré, když se některé věci prostě řeknou nahlas.
"Jste nebezpečně dobrá čarodějka. Než jsem stačil pro Helenku koupit byt, vytáhla ze mě sportovní auto, ve kterém si teď vozí svého nového přítele. Byl to pro mě šok. Opravdu jsem věřil tomu, že by nám to mohlo vyjít..."
"Vraťte se za manželkou, nasypte si popel na hlavu, přiznejte, že jste idiot a vše zachráníte. Domov, firmu. Na to auto nemyslete, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Zklamání přebolí a Vy půjdete dál."
Lehce pokýval.
"No, prostě jsem..."
"Počkejte," zastavila jsem ho, "víte, jak Vám říkám?"
Vytřeštil oči: "Jak?"
"Bulík, zamilovaný bulík, pan Bulík."
Po chvilce ticha se začal od srdce smát a já taky.
"Teda, Vy jste číslo! A moc díky, že jste to se mnou vydržela. Už vím, co opravdu chci."
Pán si opravdu dal svůj život do kupy a mně už osm let chodí přání k Vánocům podepsané Bulík...