Neuvěřitelné, nicméně pravdivé...
Úplně normální dítě...
Když jsem se před #? lety narodila, vítala jsem svět křikem jako úplně běžné dítě :-)
Že jsem "lehce jiná", jsem však začala vnímat velmi záhy. A teda upřímně? Moc se mi to nelíbilo. Nechápala jsem, co se se mnou děje, byla jsem sama pro sebe TA DIVNÁ, takže jsem na sebe za žádnou cenu nechtěla upozorňovat. Nerada jsem mluvila před ostatními dětmi, neuměla jsem se prosadit, zkrátka takový bulíček, kam ho postavíte, tam je a jen pozoruje okolí a ostatní.
No zkrátka na předškolní léta a základní školu nevzpomínám zrovna nejlépe. Ale musím říct, že to byla jen moje blbost, měla jsem něco říct....
Blýskání na lepší časy a osudové setkání...
Po nástupu na střední školu mě mé samotářství přestalo bavit. A tak jsem začala pomalu, ale jistě využívat TO DIVNO. Tu jsem upozornila spolužáky, že profesorka bud mít dnes blbou náladu, tak pozor na ni, jindy jsem varovala před blížící se tajnou písemkou. A lidi okolo mne, mě začali brát mezi sebe. Můj život se změnil v život v tlupě a náramně jsem si to užívala. Moji rodiče už o poznání méně. Z tiché dívky se stalo cosi s vrtulí u zadku, co muselo všude být, všechno zažít a všechno zkusit.
O jedněch prázdninách, které jsem trávila u své milované babičky, které jsem mohla říct opravdu všechno, jsem právě to všechno DIVNO ve mně babičce popsala. Ta se na mne dlouze podívala a jen tiše vstala a odešla telefonovat. Vrátila se se slovy: "Zítra na nás bude čekat...."
Následující den se mi změnil život a to naprosto bez nadsázky.
Uprostřed magické místnosti plné masivního starožitného nábytku, obrazů starých mistrů, hořících svící se leskla křišťálová koule a za ní seděla stará vědma. Vzala do rukou balíček mariášových karet, podívala se mi do očí a řekla: "Děvenko, ty budeš jedna z nás...."
A já jsem se s její pomocí pomalu začala vše učit. Ukázala mi, jak naslouchat intuici, nebát se vnitřního hlasu. Jakým způsobem karty či koule promlouvají, a že ve výsledku nejsou potřeba, ale je to s nimi jednoduší. Nasávala jsem její umění rok, kdy jsem za ní nepravidelně jezdívala, pochlubit se svými pokroky. Delší doba nám, bohužel, nebyla přána......
DO SMRTI VÁM BUDU VDĚČNÁ! VAŠE IVANA REGINA
A léta běžela...
Protože stará známá věc je, že trénink dělá mistra, snažila jsem se karty, kouli či kyvadélko používat pořád a kdekoli. První obětí mých pokusů byla samozřejmě babička a její sousedky. Naštěstí měly pochopení pro můj zápal. Ve škole jsem běžně vykládala svým spolužačkám, později i jejich kamarádkám, které jsem znala jen od vidění.
Po škole jsem jako běžný smrtelník nastoupila do zaměstnání, kde byly karty mým společníkem dál. V tomto období mi vstoupil do života muž. Mé okolí vědělo, co mě naplňuje, před svým mužem jsem to tajila. Neměl pro tyto věci pochopení a já ho nechtěla dráždit. Moje intuice sice řvala jak na lesy, ale já ji prostě nechtěla slyšet a po dvouleté známosti jsme se vzali. No, překvapivě, to nedopadlo dobře.... :-)
Ale zpět ke kartám....protože pak přišel TEN DEN.
Den, kdy jsem u sebe doma úplně poprvé přivítala na výklad někoho, koho jsem vůbec neznala, nepřivedla ho ani žádná z mých kamarádek či kolegyň. Den, kdy přišla první klientka, jmenovala se Lenka, která si mě sama vyhledala, že se o mně mluví v dobrém. Den, kdy zafungovala šeptanda. Den, kdy jsem měla obrovskou trému a do diáře jsem si velkými písmeny napsala TO DÁŠ!!! Den, kdy jsem si poprvé uvědomila, že to nejspíš dělám dobře a můj koníček by se jednou v budoucnu mohl stát i mým povoláním.
PONDĚLÍ 10.9.1979
45 LET S VÁMI
Děkuji vám všem!
Děkuji vám všem, se kterými jsem se někdy potkala u výkladu, vám všem, kteří mě sledujete a tento, ne úplně krátký článek, jste dočetli až sem.
Děkuji vám všem, kteří mě podporujete a pomáháte mi.
Děkuji své rodině, že mi umožňuje celou dobu dělat to, co mě naplňuje.
Děkuji vám všem, kteří dokážete přijmout fakt, že nejsem úplně dáma, nemám vždy dobrou náladu a dokonce dokážu být fest protivná.